Zábava pokažený západní mládeže
Když se skejtovejch pradědů zeptáte, kdy přišel úsvit skateboardingu u nás, většina si vybaví polovinu sedmdesátých let. Něco málo informací o ježdění na prkně tehdy pronikalo skrz Východní Německo a například Míra Bartoš, majitel punkový firmy Final, tvrdí, že se skejtem poprvé setkal v televizi, kde se o skateboardingu dokonce vysílal dokument. Ten skejt ukazoval jako hloupou zábavu, který propadá zkažená mládež z kapitalistického Západu, což ale Mírovi nezabránilo, aby se do skejtu na první pohled zamiloval.
Trucky z Německa, grip z cukru
Kvůli komunismu taky nepřipadala v úvahu možnost, že by někdo začal skejty dovážet. Většina tehdejších skaterů si musela svoje „stroje“ všemožně poslepovat sama. Hlavní součástkou bývaly trekový brusle přivezený právě z Východního Německa. Těm pak skater musel treky odmontovat a připevnit je k desce, která se, stejně jako kola, vyráběla za různých kutilských experimentů. Míra Bartoš kdysi v jednom rozhovoru uvedl: „Začali jsme si vyrábět soustružený náboje kol na různý rozměry ložisek, na který se navlíkal potah vyrobený z puků nebo gumových palic. Desky jsme zkoušeli dělat z duralu, ale ohýbaly se, z pertinaxu, ten pružil a byl nezlomitelnej, nebo z překližky proložený laminátem.“ Podobná domácí práce se nakonec nevyhla ani výrobě trucků, protože ty z bruslí taky nikdy nesloužily moc dobře. „Nakonec se našel pan Sirový z Prahy, který trucky ilegálně odlejval pro svýho syna, čímž mocně pomohl rozvoji skateboardingu u nás, neboť na jeho díle jezdil téměř každej,“ vzpomíná na ona léta Míra.
Asi nejvíc dnešního člověka pobaví, jak se tehdy vytvářel grip. „Na horní stranu skejtu se místo gripu různě lepil cukr, písek, sůl nebo jiný krystalky. Později v pokročilejších dobách se to dělalo tak, že se nechal ve vodě rozmočit plátěnej šmirgl papír a pak se ty krystalky karbonu nalepily na desku a byl z toho super grip,“ popisuje tehdejší poměry další skejtovej pamětník Jarda Vencílk. Zkrátka a dobře, možnost rozhodnout se, jestli si koupíte levnější skejt bez designu s gripem, nebo promodel Jamieho Thomase, je mnohem větší luxus, než si většina z nás uvědomuje.
Downhilly a hippie jumpy
Disciplíny, který se tehdá jezdily, kopírovaly z většiny světovej trend. „Bavily na sjezdy po silnicích. Nejvíc jsme v tý době jezdili po nocích, kdy nebyl provoz a ve spících Prachaticích jsme si vychutnávali jen šustot či rachot, podle tvrdosti našich kol, kterej tak umocňoval adrenalinovej požitek. Občas jsme si měřili rychlost na motorce a při šedesátce to byl už značnej vodvaz,“ vzpomíná na zlatý létaMíra Bartoš. Downhill ale nebylo jediný, co československejm skaterům v normalizačních letech zbývalo. V roce 1978 se dokonce pořádaly závody v Praze a Karlových Varech, přičemž pravidla se tvořila až na místě a jel se slalom, slalom speciál, obří slalom a skok daleký a vysoký, který do dnešních dob přežil zakonzervovaný jako trik s názvem hippie jump.
Skateboardový klub SK rampový sokoli
Nutno taky zmínit, že tehdejší pozice skaterů v normální společnosti byla úplně jiná než dneska. Komunismus skejt pochopitelně viděl jako módu, která přišla z USA, pro tehdejší československou vládu tedy nepřátelské země. Skateři tím byli postavený mimo většinovou společnost dvojím způsobem – jednak jako „vandalové“ a jednak jako „reakční živel“. Zvláštností ale zůstává, že tehdejší skate život řídily skejtový kluby, kterých vznikalo čím dál tím více, a nakonec došlo ke vzniku Československé skateboardová asociace neboli ČSA. Posléze se začal jezdit i Československý pohár a mistrovství republiky.
Rok 1980 je zlomový především pro pražské ježdění. Toho toku se totiž postavila rampa na Strahově, kde stály nejdřív jenom rádiusy, a až potom i horní plošinka s kopingem,schodama a zábradlím. Naprosto ale chyběla spodní plošinka (představte si ježdění v mini, kde chybí spodek), takže ježdění v rampě bylo neuvěřitelně a často se jen všichni houpali.
Dveře do zahraničí se otevírají
Tehdejší skejtový dění se soustředilo do Čech, paradoxně ale jedinej, kdo tehdy udržoval písemnej kontakt se špičkovejma americkýma firmama, byl Petr Kiss z Bratislavy. S jeho pomocí se podařilo vyjet do zahraničí Luďkovy Vášovi. Ten v roce 1985 vyhrál v Kanadě mistrovství světa ve skoku vysokém, čímž otevřel českýmu skateboardingu dveře do světa.
Tou dobou ale pomalu skomíraly starší skejtový disciplíny a do svojí hvězdný éry vstupovala rampa, Freestyle a o slovo se hlásil i streetstyle. V roce 1987 se konal první prachatický summercamp, na který srdcařský skateři jezděj dodnes. První ročník tehdy otevřel svojí návštěvou profík Mark Gonzales, dodnes jezdící skejtová legenda, a tehdejší campy byly samosebou mnohem větší bordel, než co se „v Pracha“ vyplodí v dnešních letech seriózního skateboardingu. Účastníci spali na stadionu, kde se skejtovalo, a navečír se běžní občané Prachatic obávali chodit ven.
Z vrcholu zpět na zem, na ulici
Důležitým mezníkem v historii předrevolučního bylo konání závodu Euroskate v Praze na Výstavišti v roce 1988. Českej skateboarding byl tehdy na vrcholu, mezi nejlepší pražské jezdce tehdy patřili Tomáš Potůček, Honza Šik, Martin Beringer a Karlos. Na Euroskate s velkou slávou dorazili dánskej vertař Tommy Guerrero, kterýho na závodech ve velký rampě můžete vidět dodnes, nebo legenda srdcí všech českejch skaterů – Claus Grabke z Německa. Streetový překážky ze závodu se pak přemístily do tzv. Fučíkárny, kde na nich vyrůstá první porevoluční generace skaterů, borci jako bratři Wohnoutové – Homolově, Petr Beran,
Petr Löwy, Marek Šíša (majitel X-ray) a Radek Teichmann, hlavní postava Mystic constructions. Bohužel, celkový úpadek skateboardingu, který nastal v devadesátých letech, se projevil i u nás. Dosud postavený parky čekala často likvidace, rozpadla se Česká skateboardová asociace a většina jezdců se tehdy musela přesunout zpět tam, kde skateboarding vzniknul – na ulici.
Board, Mystic skate cup a léta devadesátá
Českej skateboadring ale tou dobou rozhodně neskomírá, spíš vyčkává na další vlnu, po který by se moh svézt. V Praze se jezdí hlavně na Leninu, na Merkurii nebo u budovy Federálního shromáždění, odkud donedávna vysílalo rádio Svobodná Evropa. Dennodenně se skateří scházej i na Stalinu, kterej se pozdějc upevní jako stěžejní místo pražskýho ježdění. V roce 94 se jede první Mystic cup a vzniká časopis Board. Devadesátý léta se blížej ke svýmu konci, ve skateboardingu se čím dál silněji prosazuje hiphopová mód a kultura, největší hvězdou tohohle období se stává Michal Farkač, na jehož štvanickej diktát se dodnes vzpomíná se slzou v oku. Na streetu se prosazuje Petr Beran, kterýho většina z vás vídá v časopisech dodnes, a Petr Cidorák, který zase čas od času dělá rozhodčího na závodech.
Roky, co začínaj dvojkou
No a posledních deset let, který začínaj dvojkou, už možná řada čtenářů nejspíš sama živě pamatuje. Zázračný dítě ze Stalina jménem Petr Horvát vyhrává roku 2001 Mistrovství republiky a po několik let je živou ikonou českýho skateboardingu. Z berounskýho štrýtu si tehdy po celý republice vyjíždí Tomáš Vintr, kterýho řada lidí znovu a znovu srovnává právě s Petrem a hádá se o to, kdo z nich je lepší a kdo to dotáhne dál. Scénu mapujou videa Praha a SK8 is GR8 (tehdy ještě jako klasické video, nikoli videomagazín). Honza „Pavouk“ Tomšovský střádá plány na postavení kvalitní vertový rampy, která tou dobou v Čechách stojí snad jen na Štvanici, kde po ní sjížděj spíš jen bikeři, bruslaři a kapky vody, když prší. V říjnu roku 2002 vychází v čísle 59 časopisu Boardu rozhovor s havířovským pankáčem Martinem Juráškem, kterej tehdy ve svejch strakatejch kalhotech a s hlavou plnou dredů vrací neuvěřitelný věci v minirampě. O měsíc později přijíždí Jurda do Strašnic, kde se setkává s místníma jezdcema, mezi který tou dobou patří ještě neznámá jména jako Martin Pek, Tomáš Kadlc či další.
No a dál, dál už to sami znáte…
Zdroje:
stará čísla časopisu Board
Martin Karas, Jaroslav Kučera: Skateboarding
Martin van Doren: Fascinující skateboarding : Příručka pro teorii a praxi (kapitola o českém skateboardingu)
webová stránka http://www.volny.cz/snbsf/ – fotky